V médiích se občas objevuje tvrzení, že státní rozpočet funguje jako rozpočet domácnosti. Naposledy se tak stalo v Ekonomickém deníku, kde Petr Musil doslova píše: “Státní rozpočet není příliš odlišný od běžného rodinného rozpočtu každé domácnosti. I domácnost má své příjmy, své výdaje a vytváří buď úspory (přebytek rozpočtu), nebo žije na dluh (deficit rozpočtu).” S panem Musilem zásadně nesouhlasím. Jeho tvrzení si dokonce dovolím označit za nebezpečné, neboť může vést k nesmyslné politice, například k té, kterou naposledy předvedla pravicová vláda během finanční krize v ČR.
Ještě než uvedu jednotlivé argumenty, je nutné si vyjasnit jeden koncept: když mluvím o státu, mám tím v konečném důsledku na mysli parlament, který schvaluje státní rozpočet, a zároveň také ovládá měnu, českou korunu, byť prostřednictvím (ústavních) zákonů a skrze ně zřízené instituce, jako je ČNB a ministerstvo financí.
1) Stát je zdrojem koruny, domácnosti nikoli
Stát je jediný, kdo může legálně vytvářet české koruny. Všechny koruny, které máte, jsou nějak navázány na stát, ať už prostřednictvím rezerv, které drží banky na účtech v centrální bance (jako procento vkladů) nebo bankovek a mincí, které jsou v účetní rozvaze ČNB vedeny jako její závazek. Pokud by je stát nevydával a neutrácel, v ekonomice by žádné koruny nebyly. Stát může koruny prostě tisknout (dnes i úhozy na klávesnici). Děje se tak např. prostřednictvím ČNB. Ta v roce 2013 naťukala na počítači cca 200 mld. Kč a nakoupila za ně eura. To byla ona “slavná” intervence. Daňové poplatníky to nestálo ani korunu. Domácnost nic z toho dělat nemůže. Nevydává koruny, nemá žádný nástroj, jak ovlivňovat jejich množství v české ekonomice. Není důvod, proč by měla, to je úkol úplně jiné entity – státu.
2) ČR nepoužívá euro, je měnově suverénní stát
Tento argument úzce souvisí s prvním. Být měnově suverénní znamená právě možnost parlamentu, skrze jím zřízené instituce, vydávat a kontrolovat vlastní měnu. Stát si pak může (ale nemusí a neměl by) koupit cokoli je na prodej v dané měně. Naopak státy užívající cizí měnu, například jako euro v případě států eurozóny, toto dělat nemohou. Tyto státy nevydávají svou měnu, nemohou nic prostě naťukat na klávesnici, to může jen ECB (dělá to třeba teď – tzv. kvantitativní uvolňování). Rozpočty těchto států fungují jako rozpočty domácností: musí mít příjem, aby mohly utrácet. Tzn. musí danit nebo půjčovat si. ČR nemusí, může peníze “natisknout”, samozřejmě to bude ovlivňovat množství peněz v ekonomice, a může to způsobit inflaci, pokud hodnota peněz oproti hodnotě zboží klesne (zvýší-li se jejich nabídka, aniž by se zvýšila poptávka po penězích např. skrze úrokové míry).
3) Dluhopisy měnově suverénních zemí neplní funkci půjčování, ale odsávání přebytečných rezerv
Jelikož je ČR měnově suverénní, české dluhopisy plní především funkci odsávání přebytečných rezerv z bankovního systému, pomocí čehož ČNB cíluje mezibankovní sazbu (za kterou si banky půjčují mezi sebou rezervy). Ilustrativní případ zmiňuje Warren Mosler ve své knize (anglicky, str. 94-98): Itálie čelila v 90. letech hrozbě bankrotu: půjčovala si za vysoké úroky a hrozilo jí, že bude muset přistoupit na tvrdý program prosazovaný MMF. Po tom, co Mosler pomohl úředníkovi italského ministerstva financí k tomu, aby si uvědomil, že dluhopisy využívají ne k financování deficitů, ale k cílování mezibankovní sazby, mohlo ministerstvo vydat prohlášení, že všechny své závazky dodrží. Suverénní stát může zbankrotovat jedině tehdy, pokud se rozhodne, že chce. Jak píše Mosler: dluhopisy jsou de facto jen termínované vklady v centrální bance.
4) Deficity státního rozpočtu jsou někdy nezbytné
Přebytky státního rozpočtu si mohou dovolit jen některé státy: ty které mají přebytek obchodní bilance (export méně import). Jako například Německo. Pokud budou mít státy, které mají deficit obchodní bilance, jako např. Španělsko, Portugalsko či Itálie a Irsko, vyrovnané či přebytkové rozpočty, zadlužovat se bude soukromý sektor. S výjimkou Itálie měly tyto státy veřejný dluh do 30 % HDP, přesto je krize zasáhla. Místo státu se totiž zadlužoval soukromý sektor (v případě PIIGS cca 150-300 % HDP). Veřejný sektor nakonec část soukromého dluhu převzal. K čemu tedy vyvážené státní rozpočty a dodržování maastrichtských kritérií vedlo? K ničemu pěknému. Státy, které byly vzory v dodržování maastrichtských kritérií tak po krizi skončily s dluhy na úrovni těch, které kritéria porušovaly.
Existuje ještě jeden příklad poukazující na nebezpečnost nízkých deficitů či dokonce přebytků státního rozpočtu za určitých podmínek: USA. Všechny delší periody, během nichž měly USA přebytky rozpočtu (tedy splácely federální dluh), byly následovány depresí. Všechny periody, během nichž USA výrazně snižovaly deficity státního rozpočtu, následovaly recese. Viz přiložená data z webu http://www.rodgermitchell.com.
Lekce z historie pro ty, kdo touží po vyváženém rozpočtu:
1817-1821: Federální dluh USA snížen o 29%. Deprese začala 1819.
1823-1836: Federální dluh USA snížen o 99%. Deprese začala 1837.
1852-1857: Federální dluh USA snížen o 59%. Deprese začala 1857.
1867-1873: Federální dluh USA snížen o 27%. Deprese začala 1873.
1880-1893: Federální dluh USA snížen o 57%. Deprese začala 1893.
1920-1930: Federální dluh USA snížen o 36%. Deprese začala 1929.
1998-2001: Federální dluh USA snížen o 9%. Recese začala 2001.
Zdroj: http://rodgermitchell.com/FederalBudgetDeficit.html
Následující graf nazývá Rodger Mitchell Odpočet recese (The Recession clock). Vyjadřuje procentuální změnu federálního dluhu drženého veřejností oproti roku předešlému. Šedé pruhy znázorňují recese. Každé z nich předchází snižování výdajů, před rokem 2000 dokonce zvyšování přebytku.
Existují tedy okolnosti, kdy jsou žádoucí přebytky státního rozpočtu, a existují okolnosti, kdy jsou žádoucí deficity. Státní rozpočet měnově suverénní země ale nefunguje jako rozpočet domácnosti nikdy!
(Závěrem: Co jsem napsal dosud, není pravicové, ani levicové. Pravicové nebo levicové je to, jak se politici s touto informací rozhodnou naložit: budou usilovat o plnou zaměstnanost a zvyšovat státní výdaje? Pak jde o levici. Budou snižovat výdaje i daně a deficity využijí k investicím do infrastruktury a vzdělání? Pak jde o pravici. Já jsem rozhodně pro to druhé. To už je ale jen můj osobní názor.)
