Proč Řecko oddlužit?

Abychom byli schopni řeckou krizi pochopit a vyřešit, musíme se na ni dívat nikoli očima ekonoma, ale politického ekonoma. Odpověď na otázku zda Řecko oddlužit musí totiž vycházet z průsečíku ekonomiky, politiky a morálky.

Ekonomická rovina

Chceme-li odpovědět na tuto otázku, musíme si uvědomit, že samotná ekonomie nám ji nemůže poskytnout. Odpověď musí vycházet z průsečíku ekonomie, politiky a také morálky. Začněme ekonomickými fakty*, neboť ta jsou víceméně nesporná a lze je snadno vyjádřit pomocí čísel. Řecký vládní dluh dosahuje v roce 2015 177 % HDP. Samo o sobě toto číslo problematické není. Dalším faktem je, že Řecko používá de facto cizí měnu – euro. Cizí proto, že ji Řecká vláda nevydává, musí ji vybrat na daních, nebo si ji půjčit. A přidáme ještě dvě fakta: Řecký externí dluh činí necelých 420 mld. euro. Aby Řecko mohlo splácet své (především vnější) dluhy, musí získat eura ze zahraničí, tedy mít přebytek obchodní bilance. Ta je v Řecku od roku 2001 záporná. Jinými slovy, Řecko nemá příjem, z kterého by dluhy splácelo a tudíž je splácí jen z dalších půjček. To není nijak překvapivé, proto první ani druhý záchranný program nepomohly. 

Morální a politická rovina

Nyní se přesuňme do roviny morální. Jak trefně poznamenává antropolog David Graeber, prohlášení, že dluhy se mají platit “není ekonomické, ale morální. Konec konců není placení dluhů tím, v čem vlastně morálka spočívá?” ** To přeci říká i retributivní spravedlnost – zločin je třeba potrestat a dluh splatit. S takovým prohlášením bude pravděpodobně každý z nás souhlasit a nebude mít výhrady.

Problém nastává, když se do celé věci vloží politika a z dluhu se stane, ať už úmyslně či nikoli, politický nástroj. Například když válku vyhraje ten, kdo ji vyhrát neměl. Názorný příklad zmiňuje již citovaný Graeber: Když černošští otroci na Haiti povstali a vyhlásili svůj svobodný stát, Napoleon vyslal armádu, která měla ostrov navrátit do područí Francie. Jenže tato armáda byla poražena. Napoleon proto na ostrov uvalil nesplatitelný dluh 150 milionů franků (ekvivalent dnešních 18 miliard dolarů), které žádal jako náhradu za plantáže a válečné ztráty. Ostatní národy, včetně USA, požadavek Francie podpořily a na Haiti uvalily embargo, dokud nebude dluh zaplacen. Haiti je od té doby synonymum dluhu, chudoby a lidské nouze.*** Dovedete si představit, že by podobným způsobem řešila svou prohranou válku se severoamerickým koloniemi Velká Británie a našla by stejnou mezinárodní podporu při vymáhání svého dluhu?

Řecký případ

Nyní zbývá představený teoretický rámec napasovat na řecký případ. V prvé řadě je potřeba odmítnout tezi, že Řecko se nachází v situaci, za kterou si může samo, neboť falšovalo statistiky. To je sice zcela jistě špatné, nicméně to není hlavní příčinou řecké situace. Spíše ji jen zhoršilo. Hlavní příčina problému je v samotném nastavení eurozóny. Ta je v současnosti nastavena tak, že konkurenceschopné země získávají (Německo) a ty nekonkurenceschopné (Řecko, Španělsko, Portugalsko, Itálie) naopak ztrácí, tedy se zadlužují. Kdyby každá ze zemí měla svou měnu, rozdíl v konkurenceschopnosti by se automaticky vyrovnal pomocí změny kurzů. Řecká měna by pod tíhou dovozů oslabila. Zahraniční zboží a služby by pro Řeky zdražily (pokles dovozu) a naopak řecké zboží a služby by pro cizince zlevnily (nárůst vývozu). Nerovnováhy by se vyrovnaly a my bychom dnes s napětím nečekali, zda Řecko bude či nebude schopno splatit příští splátku. Fakt, že si Řekové žili nad poměry, nemůže být přičítán Řekům na vrub. Kdyby měli vlastní měnu, tak by po období žití si nad poměry přišlo období utahování opasků, zcela automaticky s tím jak by jejich měna oslabila a dovozy tím pádem podražily.

Kontext řeckého problému

Pokud se tedy ptáme, zda měl či má být řecký dluh odpuštěn, je nutné si uvědomit následující věci: a) Řekové do eurozóny vstoupili dobrovolně, b) Řekové byli do eurozóny přijati dobrovolně, k obojí se hodí dodat “ačkoli v ní neměli co pohledávat”. Tím ale výčet nekončí: c) eurozóna byla nastavena špatně, jak jsem popsal výše, neboť mohla fungovat jen za určitých předpokladů – tzv. maastrichtských kritérií. Jejich problém je, že je možné je dodržovat jen pokud má stát malý deficit, nejlépe však přebytek obchodní bilance. Toto ale pochopitelně nemůže platit ve skupině 15 ale ani 20 či 28 států s různými ekonomikami, které jsou různě konkurenceschopné. A tím se dostáváme k d) Řecko, ale i např. Francie porušovali tyto kritéria, a co hůř, e) státy, které tyto kritéria dodržovaly (např. Irsko, či Španělsko – měli v době vypuknutí krize dluh kolem 30 % HDP) nakonec skončily s dluhy na úrovni ostatních států (tj. blíže 100 % HDP). 
Kdo tedy udělal chybu a měl by nést odpovědnost za to, v jaké situaci se Řecko nachází? Řecko chybovalo, když souhlasilo se vstupem a poté porušovalo pravidla (v tom druhém víceméně nemělo na výběr). Ostatní státy a Evropská unie jako celek chybovaly, když Řecku vstup do eurozóny umožnily a když bylo tolerováno porušování pravidel ostatními státy. Největší chybou ovšem bylo prosazení a zavedení eura jako projektu, který stál na špatných ekonomických teoriích (optimal currency area), nepochopení povahy a reálného fungování peněz, a byl veskrze politickým, nikoli ekonomickým projektem.

Je oddlužení řešením?

Výsledkem je Řecko, které je v hrůzostrašné situaci (viz vítězství extrémní levice v posledních volbách). V této situaci se Řecko ocitlo jen částečně vlastní vinou, ale břemeno této situace je nuceno nést samo. Jaké je tedy řešení? Odpuštění dluhů samo o sobě nepomůže. Jednou už bylo 50 % dluhu drženého bankami “odpuštěno”, situace se ale nezlepšila. Jak je z výše popsaného jasné, problémem není dluh jako takový, ale nastavení eurozóny, které jej neumožňuje snadno řešit. Jako řešení proto vidím masivní redukci řeckého dluhu. Tato redukce by ale nutně musela být doprovázena opatřeními, která by zajistila, že se řecká obchodní bilance dostane do přebytku. Jednou z možností je obnovení drachmy. Jinou možností je tuto nutnost obejít zavedením evropského rozpočtu, který by fungoval jako transfer prostředků z konkurenceschopných oblastí do těch nekonkurenceschopných, jak to nyní funguje vnitrostátně např. na federální úrovni v USA. Redukce dluhu a přebytková obchodní bilance jsou dvě podmínky, které musí být naplněny, má-li se řecká krize vyřešit.

V současné době lze s trochou nadsázky říct, že Řecko je de facto kolonií Evropské unie. Ta vytvořila systém, který byl pro Řecko nevhodný, to do něj přesto dobrovolně vstoupilo a bylo dobrovolně přijato. Důsledkem řecké přítomnosti v tomto systému je, že jeho dluh je nyní užíván jako “páka”, tedy politický nástroj, proti Řecku. Jaký je tedy závěr? Rozhodně netvrdím, že Řecko bylo do eurozóny vlákáno proto, aby mohlo být následně manipulováno skrze dluh tj. diktováno mu, jaké politiky má přijímat. Nic to ale nemění na výsledku, který je právě takový: Řecký dluh je využíván jako páka proti němu k prosazování nesmyslných politik. 

Text původně vyšel na serveru Ekonomický deník.

* Pokud neuvedeno jinak, data převzata z webu Trading economics.
** Graeber, David. (2011). Debt: the First 5000 Years. New York: Melvillehouse. Str. 6-9
*** Tamtéž, str. 9.