Peníze jako stvoření státu a jako dluh

Již několikrát jsem si položil otázku, jak je to jen možné, že tisícikoruna, vlastně jen speciální, pěkně potištěný papír, má stejnou hodnotu, jako tuna dřeva, nebo několik gramů zlata? Vždyť zas tak speciální papír to není, a ten obrázek na něm také takovou hodnotu nemá. Pokud se i vy ptáte, kde se bere hodnota moderních peněz, tento článek vám nabídne možnou odpověď.

Ve středověku to bylo přeci jasné, dukát či jakákoli jiná mince měla svou vlastní hodnotu, která vyplývala z vzácného kovu, z nějž byla vyražena. Co ale papírové peníze? Nu dobrá, třeba takové dolary byly přece kryty zlatem. Ostatní měny rovněž, nebo později, byl dolar směnitelný za zlato a ostatní měny byly navázány na něj. Ale v tom je právě ta potíž. Byly. Od vystoupení prezidenta Nixona v televizi v roce 1971, kdy ukončil směnitelnost dolaru za zlato, nejsou (a nutno dodat, i před tím byla tato směnitelnost výrazně omezena).

Vraťme se nyní ale pár kroků zpět a položme si otázku, jak vznikly peníze. Existují dvě teorie vzniku peněz. Jejich popis naleznete třeba ve článku Charlese Goodharta The two concepts of money: implications for the analysis of optimal currency areas (Dva koncepty peněz: implikace pro analýzu optimálních měnových oblastí, 1998) nebo v kapitole Mýtus barteru¹ v knize Davida Graebera Debt: the First 5000 Years (Dluh: Prvních 5000 let, 2011), či v textu Stephanie Kelton Bell The role of the state and the hierarchy of money (Role státu a hierarchie peněz, 2001).

Jde vlastně o střet dvou teorií: metalistů a chartalistů². Podle metalistů je hlavní funkcí peněz to, že umožňují směnu (jsou prostředek směny). Jde vlastně o takové mazivo, které usnadňuje obchod. Nebýt peněz, vyvstává podle metalistů problém tzv. dvojité shody potřeb. Ten spočívá v tom, že vy něco nabízíte, např. mléko, a něco potřebujete, např. chleba, a to se musí setkat s nabídkou a potřebou někoho na trhu – hledáte člověka, který nabízí chléb a potřebuje mléko – potřeby vás dvou se musí shodovat. Peníze tento problém řeší. Samy původně byly také komoditou, ale díky svým vlastnostem se staly platidlem; podle metalistů díky působení trhu, nikoli státu*.
Podle chartalistů jsou peníze naopak velmi úzce spjaty se státem a jeho autoritou: penězi se stává cokoli, co stát akceptuje při platbě daní. Heyman Minsky přímo říká: “Každý může vytvořit peníze, problém je zajistit, aby je ostatní přijímali.”³ Toho umí dosáhnout právě stát, když stanovuje daň⁴.

Z čeho vychází tedy hodnota dnešní koruny nebo dolaru? Proč má hodnotu právě pro vás? Nikoli proto, že si za ni můžete koupit potraviny, oblečení, auto, … To vše si (teoreticky) můžete koupit i za eura nebo dolary. Proč právě koruna, a nejen pro vás, ale proč má hodnotu i pro majitele sámošky, kde nakupujete, pro vašeho kadeřníka nebo operátora? Odpověď je snadná: musí platit daně. Vy, majitel sámošky, kadeřník i operátor spadáte pod autoritu českého státu, který má monopol na legální násilí. To se dnes již neprojevuje tak jako v minulosti, když nezaplatíte daně či paděláte peníze, neoběsí vás, ale zavřou vás do vězení. A tam přece vy ani váš holič nechcete. Koruny proto prostě potřebujete. I kdybyste vydělávali v eurech a ve všech obchodech v ČR je přijímali i jako alternativu koruny, dokud budete žít v ČR, budete potřebovat koruny, protože daně musíte zaplatit v korunách⁵. Právě proto všechny obchody přijímají koruny a ne eura, protože je potřebují k platbě daní. Přesně toto píše Abba Lerner ve svém článku Money as a creature of the state (Peníze jako stvoření státu, 1947, 313).

Zpět ale k chartalistům. Peníze jsou podle nich “známkou, upomínkou”. Vyjadřují, nebo přesněji řečeno vyčíslují sociální vztah – dluh. Co k tomu říká David Graeber? Na rozdíl od metalistické teorie, podle níž vedl barterový obchod ke vzniku mincí a ty se vyvinuly v papírové peníze s nuceným oběhem a nakonec číselné záznamy na harddiscích, chartalisté tvrdí, že vývoj šel v opačném směru: původně mezi sebou lidé zúčtovali pomocí záznamů, až poté vznikly mince a k barteru se lidé vrací jen když peníze selžou (když je stát v chaosu, např. Rusko v 90. letech 20. století), nebo barter funguje jen za určitých okolností, např. mezi cizinci, kteří si nedůvěřují a jsou potenciálními nepřáteli. Podle antropoložky Caroline Humphrey z Cambridge “nikdy nebyl popsán žádný čistý a jednoduchý případ barterové ekonomiky, nebo toho, že by z ní vznikly peníze; veškerá dostupná etnografie naznačuje, že žádná taková věc nikdy neexistovala.”⁶ Naopak výzkum starověké Mezopotámie potvrzuje verzi chartalistů: dochovaly se hliněné tabulky, na kterých byl zaznamenán dluh (Graeber, 2011).

Zatímco metalisté hledí na peníze téměř výhradně jako prostředek směny (mazivo obchodu), pro chartalisty jsou významné jiné funkce peněz: uchovatel hodnoty, a především to, že jsou zúčtovací jednotkou (Bell, 2001, 154). Ono zúčtovací jednotkou znamená právě to “vyčíslují dluh”, jak je zmíněno výše.

Stát po soukromém sektoru (domácnosti a firmy) požaduje reálné statky, například počítače, nebo práci (např. práce úředníka, vojáka). Tím de facto vzniká (reálný dluh) státu vůči soukromému sektoru – stát požaduje po stavební firmě dálnici, ale žádný reálný statek výměnou nenabízí. Tento “dluh” stát vyrovnává nikoli reálnými statky, ale finančními: penězi. Jejich přijetí soukromým sektorem si zajišťuje tím, že na něj uvaluje “protidluh”: daně⁷.

Z toho vyplývá několik věcí, které je potřeba vzít v potaz:

Stát určuje nejen výši daní, ale také co přijímá k jejich splacení. Může si vybrat, a většina států si skutečně vybrala, měnu (peníze), kterou sám vydává. Ta mu nemůže nikdy dojít, právě proto, že on je jejím jediným zdrojem. Některé státy z různých důvodů ale volí jiné měny, například euro (nejen země Eurozóny, ale i např. Kosovo či Černá Hora). To s sebou přináší ale řadu omezení, o kterých budu psát v příštích článcích.

Má-li dojít k monetizaci dané ekonomiky (tj. má-li začít užívat peníze) a má-li finanční bohatství soukromého sektoru růst, stát musí mít deficity rozpočtu a zadlužovat se. Nikde jinde, než od státu, který danou měnu vydává, se peníze vzít nemůžou. Má-li jich v “ekonomice přibývat” (bohatnutí soukromého sektoru), musí jich do ekonomiky více plynout (stát utrácí), než jich z ní odchází (výběr daní a prodej dluhopisů). Toto platí uvažujeme-li o dvou sektorové ekonomice (státní a soukromý sektor). Třísektorové se budu věnovat v jednom z dalších článků, jak uvidíme, většinou třetí sektor (zbytek světa) celou situaci spíše komplikuje, než aby ji ulehčoval.⁸

Třetí a poslední věc, která z výše zmíněného vyplývá: stát, který vydává svou měnu, si nemusí na financování deficitu ve své měně půjčovat peníze; vybírat daně musí proto, aby dal penězům hodnotu, ne proto, aby měl z čeho utrácet. Toto je jedna z nejkontroverznějších věcí na MMT, pro jistotu tedy znovu a trochu jinak: stát nefinancuje výdaje ve své měně výběrem daní a půjčováním, a do třetice všeho dobrého ještě jednou a ještě trochu jinak: stát neplatí penězi, které vybere na daních či získá prodejem dluhopisů. I tomuto se budeme blíže věnovat v jednom z dalších článků.

Na závěr jedna zajímavost: Drželi jste někdy v ruce britské bankovky? Pokud jste si je pozorně prohlíželi, všimli jste si určitě zajímavého nápisu: “I promise to pay the bearer on demand the sum of ten pounds.” Česky: “Slibuji vyplatit 10 liber tomu, kdo má tuto bankovku.” Královna (resp. Bank of England) vám slibuje, že když jí dáte tuto bankovku, tak vám za ni dá jinou, ale vlastně “stejnou” desetilibrovku. Tolik k tomu, čím jsou moderní peníze “kryty” a jaký význam má na stát “dluh”.

Nejsem neomylný, stejně jako autoři, od kterých čerpám a které cituji, jsem proto otevřen věcné a slušně vedené diskusi. Za vaše podněty, komentáře a dotazy budu jen rád.

Zároveň bych chtěl upozornit, že cílem blogu není být vyčerpávající akademickou prací, ale jednoduchou formou zprostředkovat to podstatné.

Poznámky:

1. Barter nebo-li směnný obchod.
2. Z latinského charta – lístek, poukázka, upomínka.
3. Citováno podle Bell, S. (2001). The role of the state and the hierarchy of money. Cambridge Journal of Economics, 25(2), s. 150
4. Daň je vlastně forma dluhu. Tento pohled na dluh se nám přijde vhod později.
5. Ze stejného důvodu ve všech obchodech nepřijímají eura – nemusí, stát je k tomu nenutí a nikdo jiný nemůže.
6. Citováno podle Graeber, David. (2011). The Myth of Barter. In: Debt: the First 5000 Years. New York: Melvillehouse. s. 29.
7. A zde se k pohledu na daně jako dluh vracíme.
8. Celou situaci ještě komplikuje fungování bankovního sektoru, ale i tomu budu věnovat celý článek později.

* Doplněno pro úplnost.

Doporučená četba:

• Bell, S. (2001). The role of the state and the hierarchy of money. Cambridge Journal of Economics, 25(2), 149-163.
• Goodhart, Charles A. (1998). The two concepts of money: implications for the analysis of optimal currency areas. European Journal of Political Economy, 14(3), 407-432.
• Graeber, David. (2011). The Myth of Barter. In: Debt: the First 5000 Years. New York: Melvillehouse. 21-41.
• Lerner, Abba P. (1947), „Money as a Creature of the State‟, American Economic Review, 37 (2), May, 312-317.