Sektorální rovnováha, aneb k čemu jsou dobré deficity státního rozpočtu?

V minulém článku jsem se věnoval tomu, jak moderní měnová teorie chápe peníze. V dnešním článku se chci věnovat dalšímu základnímu kamenu MMT: sektorální rovnováze Wynna Godleyho. Ačkoli jde o věc velice jednoduchou a snad i intuitivní, často bývá zanedbávána, a to přes její užitečnost.

Základní předpoklad je, že každá transakce má dvě strany. Aby obchodník mohl vydělávat (tj. mít příjem) někdo musí utrácet. Má-li majitel sámošky vydělat stovku, zákazník musí stovku utratit. Dohromady to bude vždy nula. Má-li mít majitel sámošky zisk, musí od zbytku ekonomiky (domácností, jiných firem a státu) přijmout víc, než kolik utratí (zbytek ekonomiky přijme od něj). Aby jeho firma byla v plusu (přebytku), zbytek ekonomiky musí být v mínusu (deficitu). 

Profesor Wray používá frázi: “It takes two to tango,” kterou lze volně přeložit jako: “K tanci potřebujete dva.” Aby někdo mohl hromadit peníze (úspory), někdo jiný musí utrácet – úspory musí snižovat, nebo se zadlužovat (pokud úspory nemá nebo je nechce utrácet). Tohle ale neplatí pro stát, který vydává svou měnu. Ten nemusí hromadit úspory ani si půjčovat k tomu, aby mohl utrácet – peníze si “natiskne” (viz minulý článek). A to je nesmírně důležité. Proč? To nám ukáže právě sektorální rovnováha, kterou si vysvětlíme na hypotetickém příkladu.

Představte si ekonomiku ČR jako obrovský hrnec, u kterého stojí tři lidé. První reprezentuje vládu (de facto ministerstvo financí a centrální banku), druhý domácí soukromý sektor (domácnosti a firmy, které sídlí v ČR) a třetí osoba reprezentuje zbytek světa (všechny zahraniční firmy, vlády a domácnosti). Všechny tři osoby do tohoto hrnce sypou peníze (tj. utrácí mezi sebou) a všechny si z hrnce berou (mají nějaký příjem – útrata jednoho je příjem druhého). Ten kdo si bere víc než do hrnce dává, má přebytek, kdo naopak více dává a méně bere má deficit. 

Z toho, co jsme si dosud řekli, je jasné, že přebytky a deficity jednotlivých osob (sektorů) musí dát dohromady nulu. Peníze se v hrnci neberou samy od sebe, pokud si někdo chce z hrnce vzít víc, než do něj dá, někdo jiný musí naopak dát do hrnce víc, než si z něj vezme. 

Konkrétní příklad: Vláda má příjmy 700 mld. a výdaje 900 mld. (deficit 200 mld.), zbytek světa má příjmy 300 mld. a výdaje 200 mld. (přebytek 100 mld.) Z toho plyne, že soukromý sektor má při příjmech 400 mld. výdaje 300 mld. (přebytek 100 mld.) Deficit a přebytky dají dohromady nulu.

Takto to funguje i v reálném světě:
Finanční rovnováha sektorů USA jako % HDP, čtvrtletně roky 1952 až 2010*

Co na grafu vidíte je, že jde o zrcadlový obraz: to, co dají dva sektory na jedné straně vyrovnává třetí sektor tak, že výsledek je vždy 0. Např kolem roku 2001 měla vláda a zbytek světa dohromady přebytek cca 5 % HDP, který byl vyrovnán deficitem soukromého sektoru ve výši právě cca 5 % HDP.

Dosud pěkná teorie, byť založená na pozorování reálného světa a logice, řeknete si. Co to ale znamená? Jaký to má význam? 

Ti, kdo si graf pozorně prohlédli, si všimli, co se stalo v předkrizových letech (cca v letech 1995-2008): deficit vlády byl většinou malý, nebo dokonce hospodařila s přebytkem (roky 1995-2001, 2004-2008). Dále, zbytek světa si držel velký přebytek (to je z pohledu USA deficit obchodní bilance – dovezli víc, než vyvezli), který vyvažoval velký deficit soukromého sektoru (to jsou ty dva modré “hrby” v záporné části). Co to znamená? V tehdejších letech výrazně klesaly úspory Američanů, a soukromý sektor se zadlužoval. To byly příznaky vzniku bubliny, která splaskla v roce 2008 a která vedla ke globální finanční krizi.

Víte, kdy naposledy vláda USA měla po delší dobu přebytky státního rozpočtu, pomineme-li Clintnovy administrativy? Celá 20. léta. Ano, přesně tak, od roku 1920 do roku 1930 měl rozpočet USA každý rok přebytek (viz data na webu Bílého domu, anglicky). Co následovalo, všichni víme.

K jakému závěru nás tento článek vede? Pokud má země deficit obchodu se zahraničím, pak je v našem zájmu, aby vláda měla deficit***, který jej vyváží. Když nebude mít deficit, ale přebytek nebo vyrovnaný rozpočet, pak bude výsledkem deficit sektoru soukromého. Budou mu klesat úspory nebo se bude zadlužovat. Zatímco stát s vlastní měnou může peníze tisknout, a dluh proto není až tak velkým problémem, velký dluh soukromého sektoru problém je.**

Obecně lze také říci, že je v našem zájmu, aby soukromý sektor měl přebytky. Pokud ty nefinancuje obchod se zahraničím (přebytek obchodní bilance, nebo-li deficit pro zbytek světa), musí je pomocí deficitů financovat vláda.

Ještě větší problém nastane ve chvíli, kdy se stát vlastní měny vzdá: buď svou měnu naváže na jinou, nebo tu jinou měnu rovnou přijme za vlastní. Třeba Euro. Ale o tom ale zase jindy.

V příštích článcích se budu věnovat například těmto tématům: 

• Co financuje státní výdaje států s a bez vlastní měny?
• Krize eurozóny: proč vznikla, byla nevyhnutelná a jak ji řešit
• Islandská finanční krize

Doporučená četba:
WRAY, L. Randall. Modern money theory: A primer on macroeconomics for sovereign monetary systems. Palgrave Macmillan, 2012.

* Graf převzat z WRAY, L. Randall. Imbalances? What imbalances? A dissenting view. 2012.
** Viz např. Španělsko, Portugalsko, Irsko a Island, kde před rokem 2008 měly vlády malé deficity i celkový dluh, soukromý sektor měl velký dluh (vše jako % HDP) . Podrobněji o tomto v jedno z příštích článků.
*** Původní "musí mít deficit" jsem na základně zpětné vazby v komentářích zpřesnil na "je v našem zájmu, aby vláda měla deficit."