Požadavek splacení státního dluhu nedává smysl

Mezi ekonomy a většinovou populací existuje přesvědčení, že stát by měl svůj dluh splatit, respektive, že by s postupem času mělo docházet k jeho redukci. Toto přesvědčení je naprosto mylné. V tomto blogu se snažím ukázat proč.  

Upozornění na základě reakcí čtenářů: tento článek se věnuje státnímu dluhu a státnímu rozpočtu, nikoli dluhům soukromých osob a firem, a nikoli dluhům států v jiných než v jejich vlastních měnách (tj. v eurech, dolarech apod.) Dluhy se mají splácet. Totéž platí i pro ten státní. V textu se snažím vysvětlit, proč by ale státní dluh ČR neměl být nikdy splacen kompletně celý, a proč by se neměl zmenšovat.

Kdyby stát nedlužil, čím budeme platit?
První věc, kterou je třeba si uvědomit je, že všechny peníze jsou dluhy, ale také vice versa, tedy všechny dluhy jsou peníze. Takto to funguje přinejmenším od roku 1971, kdy prezident Nixon oznámil konec směnitelnosti dolarů za zlato. Co to znamená? Znamená to, že každá jednotlivá koruna, která na světě existuje, je vedena jako něčí dluh. Mince a bankovky ve vaší peněžence vede jako dluh Česká národní banka (ČNB). Peníze na vašem běžném i spořícím účtu jsou dluh vaší banky vůči vám.

Když si toto uvědomíme, naskýtá se první otázka: Čím splatit státní dluh? Lze to vůbec? (Neřešme teď otázku, kde na to vzít, protože ta, jak se ukáže, je pro argument nepodstatná.) Odpověď zní samozřejmě že ano, ale nechceme to. Státní dluh bychom mohli splatit bankovkami. Jenže v tom případě bychom úročený dluh ministerstva financí převedli na bezúročný dluh ČNB. Moc jsme si ale nepomohli, stát stále dluží. Dobrá, řeknete si, splatíme státní dluh pomocí převodů na účtech. Jenže kdo drží státní dluhopisy? Banky a fondy. Opět se dluh ministerstva financí změní jen na dluh ČNB, tentokrát ale nebude mít podobu bankovek, ale rezerv komerčních bank na účtech v ČNB. Ukázali jsme si tedy, že korunami státní dluh splatit nelze. Dokud budou v české ekonomice nějaké koruny, vždy bude stát dlužit, ať už prostřednictvÍm ministerstva financí, nebo ČNB (přičemž obě instituce podléhají Parlamentu ČR).

Pak nás napadne cizí měna, třeba euro, nebo dolary. Vybízí se ale otázka, proč by někdo chtěl, aby český stát splácel své dluhy, nominované v korunách, v cizí měně. To nedává smysl. Od toho jsou přeci dluhy nominovány v korunách, aby se splácely v korunách. Státní dluh je nutné splácet. Nikoli ale splatit celý. To může být dokonce nebezpečné.

Jaké je tedy řešení? Tato otázka je totiž chiméra. Řešení neexistuje, protože neexistuje ani problém. Český státní dluh prostě není problém, do té doby, dokud je ČR měnově suverénní zemí, tedy dokud nepoužívá euro, nebo třeba dolar.

Celý “problém”, spíše řečeno ale nepochopení, vychází z faktu, že se k věci vyjadřují lidé, kteří nerozumí pojmům peníze a měnová suverenita. 

“Český státní dluh” je velmi matoucí slovní spojení. Vytváří dojem, že něco je špatně, i když není. Český stát je totiž měnový suverén, a svou měnu, českou korunu, má, na rozdíl od zemí eurozóny, pevně ve svých rukou.

Dluh není problém občanů, je to jejich bohatství
Často se ale objevuje ještě jedna otázka, a ta se týká se dluhové služby. Jde o to, kolik ČR platí ročně na úrocích. Někteří lidé vám řeknou, že toto je problém, a že jde o peníze, které stát každý rok vyhodí do koše. Tyto lidi neposlouchejte. Nevědí, o čem mluví. 

Každá finanční transakce má dvě strany. Včetně dluhu. Je tu věřitel a dlužník. Je-li stát dlužník, kdo je věřitel? Soukromý sektor, tedy domácnosti a firmy *. Nevěřte politikům a ekonomům, kteří se vám snaží nakukat, že státní dluh je váš problém. Není. Je to věc státu, ten je dlužník, ne vy. Vy můžete být věřitelem, a to tehdy, když si koupíte státní dluhopis, nebo si spoříte na penzi v některém z penzijních fondů, jejichž konzervativní složka investuje do …? Státních dluhopisů! Státní dluh není váš problém, je to vaše bohatství. Ovšem, jen pokud nejste Řek či Španěl. Nebo Slovák. (Tyto státy nemají vlastní měnu, a jejich dluhy jsou stejným problémem, jako dluhy domácností a firem.)

Česká republika nemůže zbankrotovat
Představte si, že nějaká soukromá společnost, třeba Škoda Auto, vydá dluhopisy. Bude ležet břemeno těchto dluhů na vás, jen proto, že vy jste zákazníky této společnosti? Bude na vás ležet břemeno dluhů, tedy splácení těchto dluhopisů, jen proto, že Škoda Auto k jejich splácení použije peníze, které vydělá prodejem aut svým zákazníkům, tedy vám? Nikoli. A teď si představte, že by Škoda Auto měla zákonné právo vytvářet peníze, v různých podobách. Byl by pak dluh Škody Auto vaším problémem?

Český stát nemůže zbankrotovat, pokud nebude chtít. Vždy může totiž udělat dvě věci: a) natisknout více peněz, a to buď bankovek, nebo prostě naťukat čísla do počítače, nebo b) vydat další peníze ve formě dluhopisů. Pamatujete ze začátku? Peníze jsou dluh, a dluh jsou peníze. Má český stát příští měsíc splatit 300 miliard jako splátku dluhopisů? Tak vydá nové dluhopisy v hodnotě 300 miliard. Co když ale za daný úrok nebude nikdo dluhopisy chtít? Nic se neděje. Stát jednoduše vydá dluhopisy s vyšším úrokem. Vždy, dokud má vlastní měnu, bude mít na jejich splacení. Vždy bude moci vydat další dluhopisy (dluh, tedy úročené peníze), které někdo přijme. 

Napadne vás, a co inflace? Co Výmarské Německo, co Zimbabwe? Neskončily tyto země s hyperinflací v řádu statisíců či milionů procent po tom, co tiskly peníze? Odpověď zní ne. Například u Výmarského Německa nebyla inflace výsledkem tisku peněz, ale tisk peněz byl reakcí na inflaci, a teprve potom došlo k hyperinflaci. Zkrátka řečeno, vztah mezi inflací a penězi je mnohem složitější než si většina ekonomů myslí. Neplatí ono prosté “Inflation is too much money chasing too few goods.” (Inflace je příliš mnoho peněz na příliš málo zboží.) Tématu inflace a hyperinflace se budu věnovat v jednom z příštích příspěvků. 

Prozatím si vystačme s moudrem, které utrousil H. L. Mencken: “Na každý lidský problém vždy existuje dobře známé, elegantní, přímé a věrohodné řešení, které je ale zároveň chybné.” 

PS: Z výše popsaného vyplývá, že ti, kdo chtějí prosadit dluhovou brzdu, chtějí vlastně prosadit brzdu pro naše bohatství (a penze).

PPS: Z toho, že dluh není špatný a měl by růst, ještě nevyplývá, že se mají zvyšovat výdaje, a ještě k tomu na spotřebu. Rozumné je ponechat výdaje na stávající úrovni, restrukturalizovat je směrem k investicím a snižovat příjmy, tedy daně. To ostatně dělal Reagan v 80. letech, která byla násladována úspěšnými 90.lety. Čím byla následována 90. léta, kdy Clinton snižoval státní dluh a měl přebytkové rozpočty, snad nemusím připomínat. 

PPPS: Nechce se vám věřit tomu, co píši? Podívejte se na stránky St. Louiské pobočky Fedu, na graf státních výdajů. Zjistíte, že každé recesi a depresi, kterou americká ekonomika prošla, předcházelo snižování schodku rozpočtu, či dokonce jeho přebytky. Když se nezadlužuje stát, musí někdo jiný. Za Clintona to byl americký soukromý sektor - domácnosti. Výsledkem byla dot com krize a globální finanční krize.

_____________________________________________________________________

* Pokud si ČR půjčí u mezinárodní instituce, jiného státu, či firmy (banky) v cizí měně, tento dluh funguje pro ČR stejně jako funguje dluh pro domácnost nebo firmu. Problémem eurozóny je, že euro je pro všechny členské země cizí měnou, neboť není ovládáno centrální bankou dané země, nýbrž Evropskou centrální bankou. Řecké dluhy jsou tak obdobné jako dluhy každého z nás, či jakékoli firmy. Dluhy české vlády v korunách fungují ale tak, jak je popsáno v textu.